Kristof kintera biography of christopher

Tvorba Krištofa Kintery se vyznačuje rovnováhou mezi zdánlivou triviálností a pohromou, přičemž představuje pronikavou a filozofickou kritiku hyperkapitalistických systémů, a to především v souvislosti s obavami ohledně ochrany životního prostředí.

Již od počátku studií na Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Milana Knížáka, patřil Krištof Kintera mezi nejvýraznější osobnosti mladé generace. Přestože na pražské akademii prošel hned čtyřmi ateliéry (Michaela Bielického, Aleše Veselého a Jiřího Lindovského) – včetně grafiky a nových médií a jeho práce vykazuje v pravém slova smyslu intermediální charakter, bývá Kintera považován především za sochaře. 

Jeho díla si získala velkou oblibu nejen svým mnohdy mechanicky náročným provedením, ale i hravostí a vtipem. Autorovy objekty přitom mají ve většině případů hlubší poslání než pouze pobavit. 

Prvním Kinterovým výrazným projektem bylo tzv. „TO“ z roku Tento objekt předznamenal většinu principů, které se v autorově tvorbě objevují dodnes: nápaditý objekt vtahujícího autora i diváka do jiného "trochu posunutého" světa, provokace, černý humor, apod..

Zvuk je důležitou součástí Kinterovy tvorby. V ateliéru prý hudbu poslouchá „na plný kule“. „Je to prostě generátor emocí a nálad. Hudba dokonce daleko víc než výtvarné umění vytváří určitou atmosféru. Já se v ní dobíjím,“ prozradil.

Veřejný prostor je kolbiště

Umění Kintera chápe jako reflexi světa. „Odrazová plocha jednotlivce i společnosti,“ upřesňuje. „A umění má být drzé a má být ošklivé a má stimulovat k reakcím a myšlení. Tenhle úhel pohledu je třeba v nás neustále vybrušovat a uvědomit si, že je to individuální: něco se někomu líbí, někomu to přijde zbytečně otravný. Takhle to vždycky bylo a je důležité, aby to tady bylo dál,“ domnívá se.

A platí to podle něho i při diskusi o umění ve veřejném prostoru. „To je kolbiště, ring, ať tam dáte cokoliv, budou naštvaní lidi i lidi, kteří budou mít radost. Hlavně, proboha, ať se něco děje. Ať je daleko víc odvahy. Ať se politici a komunální úředníci nebojí jít do radikálních věcí,“ přeje si.

Je přesvědčen, že větší odvaze napomůže, když se díla nebudou do veřejného prostoru umisťovat s vědomím, že budou na jednom místě stát navždy. „To je padesát let star